Dopoledne jsme se přesunuli do Assisi, navštívili jsme baziliku svatého Františka včetně jeho hrobky. Ábi měla jenom kraťasy, tak při vstupu od ostrahy dostala černý hadr, který jí uvázali jako sukni pod kolena. Assisi je malebné místo, horko k zalknutí, úzké uličky, voňavé pizzerie a ristorante i nevoňavá místa s odpadky. Turistů až tma, v kostele bylo místo k soukromé adoraci, tam bylo volno a příjemně. Do hrobky se stála fronta po schodech do podzemí, ke hrobce samotné i ven. Trička z Assisi stojí 130€, tak jsme si je, k pousmání, alespoň vyfotili. Následoval dálniční přesun do opatství Monte Oliveti, prošli jsme klášter i zahradu, nakůpili nějaké hlůpotiny děckám, svaté obrázky, Panenku Máriu ze sklem aj s rámem, brůsek na kosu a novů laterňu… z výše uvedeného máme jen svaté obrázky od benediktínů. U kašny Kateřiny Sienské jsme se řádně omyli a pokračovali. Neparkovali jsme na…

Dopoledne jsme se vybatolili z kempu. V 11:53 jsme zaplatili za ubytování. Povinnost je opustit kemp do 12:00 jinak účtují další den. Tak jsme to stihli. Další zastavení byl vjezd do národního parku, kam jsme jezdili na pláž, protože včera systém chybně identifikoval Karlosovu a Vénovu motorku jako automobil a podle SPZ chtěl zaplatit 16€, tak se nějak domluvili s ostrahou a zaplatili polovinu. I tak to bylo dvakrát dražší než je běžné, ale nebudeme riskovat, že k Vánocům přijde nějaké pokuta. Po cestě jsme opět ztratili kapitána Štístka, který se ozval telefonicky po dvaceti minutách, že mu došel benzín. Máme smluveno, že po 250km berou chlapci do svých motorech palivo, tak jsme nepochopili, proč Anubis najel 314km a zůstal stát na cestě. šlauch máme, PETku taky, tak jsem mu vyrazil na pomoc, ostatní svorně čekali na místě, kam všichnni místní jezdí z dalekého okolí na vynikající…

Dopoledne jsme se přesunuli do města Grosseto. Po cestě doplnili benzín, ale na druhé benzínce, kde akceptovali bezhotovostní platby. Anubis alias kapitán Štístko zůstal v kempu, vzal si nářadí a hodlá opravit brzdu. Podle velkého učitele Drchlíka je vhodné sundat brzový třmen, zkusit jak brzda chodí mimo kotouč, problém bude buď na pojezdu čelistí nebo v některém pístku. Pak očistit a odvzdušnit. Grosetto je velké asi jako Zlín. Ábi v recepci v kempu vyzjistila, že je tady velké nákupní centrum Aurelia Antica. Takový náš Čepkov. Tak jsme si dali na hodinu a půl rozchod. Véna chodí s Ábi po obchůdcích, prý chce zjistit, jak vlastně holky nakupují. Jsou skvěle oblečené dvojka, Abi má ožižlané žlutobíle pruhované triko a černé legíny vyhrnuté ke kolenům a sešlapané sandály. Véna je oděn ve svůj večern společenský šat, tedy khaki nátělník, bermudy s havajským vzorem a naboso obuté…

Dopoledne jsme prošli městečko Talamone u naší kempingové vesničky. Pekárna a vůbec všechny obchůdky voní. Pečivo vynikající, všechno chutná jako kynutá buchta, toskánské pečivo jsme zatím nenašli. Oblékli jsme se nalehko, jako na skůtry, a vyrazili na první seznámení s mořem. Cestovní kancelář Hyzdil a Pizdil nás vzala na moc pěkné místo, je to nejdelší přírodní písečná pláž v Itálii, údajně je dlouhá asi čtyřicet kilometrů. Je u ní velký národní park, vjezd vede přes automatickou bránu, platí se při odjezdu 0.80€ za motocykl. Z našeho kempu, který je nejblíž, to máme k místu nakoupání necelých třicet kilometrů, celý přírodní park se musí objet. Parkování je asi padesát metrů od vody. Nesmí se tady přespávat, nejsou tady žádná plážová lehátka a jiné podivnosti. Místní si nosí slunečníky s sebou a nebo jenom plachtu, kterou vážou na konstrukci ze sušin posbíraných kolem v řídkém lese….

Na desátou hodinu ranní jsme vyrazili na mši do kostelíku v horské vesničce Roccapelago. Lidí na mši se sešlo snad ke stovce. Krom Anubise jsme kostel navštívili všichni. Další zastávka byla obědová, spojená s procházkou historickým centrem města Lucca. S Ábi jsme ochutnali zmrzlinu a v … pizzerie dělá pizzu, a tady je i místo specializované na těstoviny, jak se to jmenuje to si teď nevzpomenu. Nechali jsme si zabalit balíček na cestu, Ábi si dala v Lucce boloňské lasagne a já konečně dostal pravé troteliny. Celý oběd jsme pohodili nahoru na topcase pod síťku a po vydatné zmrzlině pojedli až mnohem později. Šikmá věž v Pise stojí opravdu šikmo a navigace nás napodruhé dovedla až přímo k ní, pravděpodobně jsme vjeli tam, kam mohou jenom auta taxi a vjezd je na povolení. Moc jsme chtěli věž vyfotit za strany, ze které nevypadá šikmá a to snad podařilo. V plánu dnešního nedělního dne…

Dnešní den byl naplněn nekonečně úmornou cestou do města Boloň. Mám pocit, že dopravní omezení jsme respektovali jako jediní. Všude jsou omezení na padesát nebo sedmdesát kilometrů v hodině a všichni řidiči jednou nejméně dvakrát tak rychle včetně motoristů na skůtrech. V Boloni jsme měli v plánu navštívit motocyklové muzeum Ducati, žel mají do třetího září zavřeno a to se nám, věru, čekat nechtělo. Bylo kolem čtvrté hodiny odpolední a chtěli jsme někam do restaurace na oběd. Ábi pohovořila s místními a zjistila, že restaurace se otevírají až od sedmi večer a jediná otevřená jídelna v okolí je pizzerie v supermarketu, v zone commerciale, která je od továrny Ducati prakticky za rohem. Pizza byla vynikající. Přibrali jsme I nějaké pečivo a místní víno v plastu na “božoláka.” Karlos odhadoval, že italské víno v PETce bude kvalitnější než lecjaké víno u nás. Nebylo. V cestě jsme pokračovali…

Dnešní den by se dal bagatelizovat slovy - dnes se nic zvláštního nestalo. Až na těch pár průsmyků… Na cestu jsme vyrazili v pravé poledne, Passo Stelvio je údajně nejkrásnější a je to pravda. Serpentinám se tady říká “tornale” a trvalo hodně dlouho, než jsme zjistili, jak projet vracečku tak, abychom nevjíděli do protisměru jako všichni ostatní řidiči aut a většiny motorek. Ale jde to a už to všichni umíme. Pod vrcholem Stelvia je pořízena přiložená fotka “yolo” pro Ježka. Většina zatáček je bez svodilel, při sjezdech do údolí je na jedné straně skála a na druhé buď hlubina nebo neprostupná bílá mlha. Cesty jsou tak úzké, že širší obytná auta a dodávky před zatáčkou troubí a nezřídka se stalo, že se potkali dva obyčejné osobáky v zatáčce a jeden musel kus couvat někam, kde byla silnice širší. Všechny krávy mají na krku zvonce. Cesta před Passo Gavio byla výrazně méně kvalitní, na…

Vstávali jsme v sedm, posnídali, zabalili se a o půl jedenácté jsme vyrazili na cestu. Přes Zell am See k mýtné bráně na vstupu horské cesty Hochalpenstraße Glockglockner. Motorka na den stojí 22€, vzpomínkovou motonálepku jsem nalepil ihned, aby se snad někde neztratila. Cesta byla klikatá a příjemná a vedla opravdu až do mraků, motocyklistů nepočítaně, taktéž jsme kličkovali mezi pomalu jedoucími auty a autobusy. Naši skupinu jsme vtipně rozdělili hned na začátku a to tak, že Véna se ztratil zcela a potkali jsme se až u oběda. Anubis se nadchnul tak, že zajímavé části trasy projel několikrát. Když jsme s Karlosem stáli někde kousek od vrcholu, přijel za námi V-Strom s německou značkou. Napřed nás míjel a pak se vrátil, přijel, zastavil a položil stroj. Úplně stejně jak to umí jenom Chip. Spadl motorkou na Karlosovu kawu a nakřápl mu přední blatník. Pak mu motorka upadla ještě jednou….

Časně zrána, po deváté, sešli jsme se, sbalení a nadšení, abychom vyrazili směr Toskánsko. Šest lidí a čtyři motocykly. Anubis na své Suzuki SV650, Venóš na Hondě Hornet 900, Karlos s Erikou na Kawasaki GPZ 1100 a já s Ábi na Suzuki DL 650 V-Strom. Jedeme zcela mimo dálnice prozkoumat Alpské průsmyky a zjistit, zda toskánské pečivo z Kauflandu chutná jako pravé pečivo z Toskánska, zda nám v Boloni udělají špagety s boloňskou omáčkou a ochutnat pravou italskou pizzu pod šikmou věží v Pise. Po cestě jsme ladili interval zastávek na tankování PHM, postupně jsme se od 200km dopracovali ke konečným 250-270km. Přec jen dojezd našich různorodých motorek na jednu nádrž je opravdu rozmanitý. Podle V-Stromu by stačilo brát benzín po 400km a to by se nikomu ze zúčastněných nelíbilo. Počasí nám dopřálo příjemné podmračno. První neplánovaná zastávka přišla po 200km, kolem poledního, kdy se Venóšovi…